Jak bylo na 84. nočním pochodu?

 

 

9.března 2018, 18,00 hod. Parta 35- ti nadšenců, kteří na pivo nebo na tanec nechodí do nejbližší hospody či tanečního sálu, ale před konzumací či tancem potřebují ujít tak 10 km terénem, se schází u Billy. Jako za husitů se peníze na autobus, kapelu a večeři dávají na hromadu. Fasují se reflexní vesty, blikačky, mapky, lístky na večeři.

Již z autobusu vedoucí volá do hospody a objednává přesný počet vepřových řízků. Mikrofonem vítá všechny na palubě autobusu a slibuje egyptskou tmu, nevšední zážitek, neboť všech 83. nočních pochodů v minulosti se pořádalo za úplňku. Tentokrát je nov.

V Třebětíně se koná výstup z autobusu a hurá na trasu. Bahnem, blátem, loužemi, přes led a sníh v lese stále vpřed (účastníci nejsou partyzáni, takže spáleniště ani krvavé řeky se nekonaly).

Na křižovatkách se čeká, až se všichni dojdou. Následuje ochutnávka nejrůznějších nápojů, domácích i kupovaných lihovin, které kolují. A zase dál. Přijíždí po lesní silničce auto. V něm rozzuřený myslivec, vyslanec dalších sedmi myslivců sedících někde v blízkém okolí na posedech, kde již tři hodiny mrznou čekajíce a divoké čuníky. Brzy chápe, že proti pětatřiceti rozjařeným a hulákajícím turistům nemá šanci. Čuníci už stejně dávno vzali roha. Alespoň omluva a ujištění, že touto trasou se opět půjde až za tři roky.

Hospoda U Strejčků v Červených Janovicích již čeká, kapela již hraje. Číšníci okamžitě roznášejí teplé vepřové řízky slušné velikosti. Výběr ze čtyř druhů piv a hlavně teplo a útulno.

Účastníci již kapelu dobře znají, kapela je také. Na nočním pochodu hrají minimálně již po desáté. Takže při večeři lehkou poslechovku, pak pár ploužáků

pro první odvážlivce na parketu. Po jedenácté nekonečná série vypalovaček až do jedné.

Číšník je naprosto spokojen. Jako obvykle, když se hraje „Mám rád svařené víno červené“ a všichni na parketě včetně dvou hudebníků mají ruce nad hlavou, vysoké tržby jsou zaručeny. A což teprve po půlnoci. Všichni účastníci (věkové rozmezí 40 – 70 let) při písni „Na kolena, na kolena, na kolena, jé, jé, jé“ jdou opravdu do kolen a dvacetiletý číšník se nestačí divit.

Kapela zesiluje a přidává tvrdé rokové hity. Hospoda duní. Až na náves se nese temné dunění z hospody. Jaký rozdíl oproti tělocvičně, kde je konkurenční akce a odkud se ozývá nesmělý dívčí hlas snažící se pět národní píseň.

Všechno jednou končí. V jednu hodinu poděkování kapele a žádost o poslední tři písně. Jedna vypalovačka za druhou, všichni bez rozdílu řádí na parketu.

Vrchní spokojen, místní v hospodě spokojeni. Pak posledního panáka, zaplatit a odchod do autobusu. Všichni jsou veselí a jdou rovně. Jen jeden je zelený a nedrží rovný směr. Asi pil zelenou. Autobus rozváží všechny po celém městě.

Tak zase za rok.

 

Jaroslav Liberský

 

PS.: Egyptská tma se nekonala. I v hlubokých lesích je světelný smog velký.